Upíří polibky I. Kapitola

25. září 2009 v 16:31 | Kioko |  povídky
Kioko zase něco napsala, ale asi je to blbost. Nedivte se, opravdu jsem strašně dlouho nepsala xD
Konečně přetrhne učitelčin dlouhý monolog zvonění. Poslední zvonění na téhle škole. Za ty roky co se s mamkou celkem často stěhujeme, kvůli její práci jsem už vystřídala spoustu škol. Některé se daly snést, ale některé-jako třeba tahle byly plné hiphoperů, kterým leze ubrus, zakuklenců v kapucích, růžové stvoření na podpatkách(na kterých neumí chodit), v minisukýnce s kabelkou v ruce a občas se objeví pár metalistů. Sice nevím, kde budu zítra, co mě čeká za školu, ale všechno lepší než tihle arogantní idioti. Když jsem do téhle třídy vešla před půl rokem poprvé, můj první pocit z nich byl: banda idiotů. Bohužel jsem se v tomhle pořád ujišťovala, nenašla jsem si mezi nimi jediného kamaráda. No zase taková škoda to nebyla, za ty roky co jsme nezůstali dlouho na jednom místě jsem si na samotu zvykla, už mi nevadí. Vlastně jediného kamaráda jsem měla v 5.třídě. Pak jsme se poprvé stěhovali a já mu ani neřekla sbohem…
Mezitím co se zabírám vlastními myšlenkami, do třídy vejde moje drahá třídní. Jen co dojde ke svému stolu, sladce se na mě usměje. Připadám si jako by byla úplně mimo, chová se nějak podezřele. Naše vzájemné sympatie se vždy projevovaly jen hranými úsměvy. - "Musím vám říct špatnou zprávu, jak už asi všichni víte Elizabeth se bude stěhovat. Původně jsem chtěla udělat rozlučkovou oslavu, ale..." "Paní učitelko!" skočím ji do řeči, a je mi úplně jedno, že to není slušné. "Já žádnou rozlučku nechci, přece nebudu předstírat něco, co není pravda! Nemám ráda loučení, ale ještě víc nemám ráda přetvářku." Čekám na učitelčinu reakci, ale její oblíbenkyně ji předběhne. "Já se ji ani nedivím. Když to vezmete z její strany...Už to určitě mnohokrát zažila a nechce svoji zklamání opakovat." Tentokrát mám dost, jak si může myslet, že mě zná? Vždyť o mě vůbec nic neví! Nechápu, jak na něco takového přišla, ale podle pohledů ostatních si to nejspíš myslí všichni. Naštěstí tohle téma učitelka opustí a začne se věnovat nějakému stěžování uklízeček. To už tu být nemusím, vždyť je konec! Když odcházím ze školy, ani se neotočím. Nemám důvod...tahle škola mi nikdy chybět nebude. Naopak, čím dál od ní jsem, tím se cítím volnější. Jako vězeň, kterému sundají vězeňskou kouli. Mamka už na mě čeká, vše máme sbaleno můžeme jet. Pomalu za námi utíkají kilometry… Projeli jsme mnoho měst i vesnic, ale stále nejsme na místě. Skoro mi připadá jako bych jela domů, ne jen tam kde spím a mám všechny své věci. Ale i tam kde jsem prožila své dětství, ke každé věci v domě se váže nějaká vzpomínka, kde mám přátele… Pobaveně se rozesměju, už mi opravdu hrabe…
Když znovu otevřu oči, máma zrovna parkuje. Vypadá to, že jsme na místě. Sice už je skoro tma, ale pochybuju, že by to za světla bylo hezčí. Panelák, ve kterém budeme my plus pár dalších je sice opravený, ale jinak jsou všude okolo domy stojící snad jen zázrakem. Jediné co by připomínalo přírodu je seschlý stromek u parkoviště a pár velkých jehličnanů. Ten co je nade mnou se krásně rozrostl, v létě pod ním bude krásně chladno. Na nic dalšího nevidím, v téhle ulici jde jen pár pouličních lamp a ani ty nevydají moc světla. Mamka přeruší moje rozhlížení, je potřeba přenést do bytu pár nejnutnějších věcí. O zbytek se postaráme až zítra…
Po víkendu stráveném mezi krabicemi a pobíháním s hadrou na umývání v ruce, jsem měla nastoupit na zdejší školu. Připadala jsem si jako kdybych kráčela na popravu.Autobus mě po krátké jízdě vyklopil na zastávce přímo před školou, její vzhled mě překvapil. Čekala jsem nějakou budovu s mnoha okny a špinavou fasádou, ale tahle mi připomínala velký vyřezávaný dům ze dřeva, který jsem kdysi viděla za výlohou a moc si ho přála. Měl příjemnou béžovou barvu a velké vstupní dveře, na kterých byly vyřezávané ornamenty. Vevnitř vypadala celkem obyčejně, jen po stěnách byly pověšené krásné obrazy tvořeny všelijakýma technikami. " Měla bych jít najít ředitele." Napadne mě po delší době. Po těch letech zkušeností mi nedělá problém najít jeho kancelář, nasadím výraz vzorné žákyně a zaklepu. Ředitel na mě zřejmě nemá moc čas, rovnou mě posílá do třídy kam od dnešního dne patřím a už za mnou zavírá dveře. Třída je podle jeho popisu až na druhé straně školy až ve třetím patře. Nemám chuť pospíchat, jen abych tam byla co nejdřív, vždyť si jich užiji ještě tak dost…
Po vybídnutí učitelky vejdu do třídy a dojdu až k ní. Zřejmě už ví, kdo jsem a hned mě začne představovat. Moc ji neposlouchám, spíš pozoruji moje nové spolužáky. Vypadají celkem normálně, ale pobaví mě drtivá většina holek. Tady musí být těch pár kluků hodně obletovaných. Pozorně si prohlížím jednoho po druhém, nic moc. Mají tu skoro samé sladké blonďáky s modrýma očima. Z mého pozorování mne probere až učitelčina otázka kam si sednu, moc možností nemám. Jediné volné místo je vedle kluka, kterému nestojím za pohled. Celou dobu co jsem ve třídě se díval z okna, jako by tu byl úplně sám. Možnost podívat se mu do tváře dostanu teprve když si sedám vedle něj a on mě konečně vezme na vědomí. Jeho krásné dlouhé černé vlasy, které dávají jeho obličeji ještě bělejší barvu mu padají do tváře a zakrývají modré oči, připomínající studánku, nad kterou se stahují mraky. I když jsou taky modré jako u většiny kluků ve třídě jsou úplně jiné… Zřejmě ho už moje očumování nebaví, otočí se zpátky k oknu a dál mě ignoruje. Dobrý začátek, pomyslím si, ale to už zazvoní a ke mně se nahrnou spolužáci, aby se mi představili. Vychrlí svoje jména tak rychle, že je vůbec nestíhám vnímat, ale zas tak moc mě to nemrzí. Však ještě budu mít možnost je ještě poznat.
Během dalších pár dní jsem už celkem pochopila mezitřídní vztahy. I když mi někteří pořád unikali, jako třeba slečna s dlouhými tmavými kudrnatými vlasy. Podle mínění ostatních je divná, jenže to jsou všichni, kteří neposlouchají hip-hop. Třeba blondýna sedící přede mnou je úplně cool. Asi si myslí, že tak bude oblíbená. No asi to na některé platí, protože se kolem ní seskupují osoby v podobných značkových oblečeních a botech. Chvíli se snažila získat mě do jejich partičky, ale moc neobstála. Ono se blbě baví s někým, komu přes jeho vyjadřování nerozumíte. O další přestávce za mnou přišlo upištěné stvoření v růžové, jestli bych s nima nešla nakupovat. Jsem v téhle třídě krátkou dobu, abych pochopila že je to skoro největší pocta, která se mi mohla dostat. A tak mi ani nedošlo, proč se po mém odmítnutí tak nafoukla a odcupitala. Že jsem se u ní stala namyšlenou krávou mi sice došlo, ale bylo fuk. Vstanu z mého místa, kde zase sedím sama. Alexandr - tak se jmenuje můj soused zase nepřišel. Jak někdo může být v tak krásný den nemocný? Chci se jít projít na chodbu, cestou do mě ale vrazí nějaká hnědovlasá holka, jejíž jméno absolutně netuším, až spadnu. Kdyby mezi tím co se hrabu na nohy celá uřvaná nezmizela do svojí lavice, asi bych jí dala hodinu slušného chování. Takhle se na ni vykašlu, ať se nechá utěšovat svýma falešnýma kamarádkama. Bohužel mi není přáno dojít tam kam chci, protože do třídy vletí třídní a odvede mě do svého kabinetu, aby si mohla zapsat všelijaké moje údaje. Větší zábavu jsem nezažila...Naštěstí mě propustí ze svých spárů dřív než nám začně dějepis. Na tenhle předmět se těším, je asi jediný ze všech, který mě opravdu baví ať máme jakéhokoliv učitele. Ovšem ten který vejde do třídy mě překvapí. Dlouhovlasý blonďatý muž, kterému muže být nejvíce 30. Byl překvapivě chladný, na to jak křehce působil a jaké měl jemné rysy. "Prý přibyla další studentka..." podotkl suše a vyhledal ve třídě nějakou neznámou tvář. Přejel mě znuděným pohledem, ale více se soustředil na prázdnou židli vedle mě. Jako by mu někdo chyběl...Anebo jsem úplně blbá a přemýšlím nad kravinama jako vždy. Radši se zaměřím na jeho výklad. Asi opakují výjimečně válečníky, teď zrovna Alexandra Velikého, toho mám z celé historie nejradši (a není to jen kvůli uvolněnému zápěstí). "Alexandr Veliký byl úžasný válečník, který dobyl velká území. Státy, které se zdály být nedobytné on porazil bez mrknutí oka. kolovaly o něm různé zvěsti, že některá místo dobyl jen proto, že měl poměr s ženami významných králů nebo bojovníků. To je ale lež. Alexandr nikdy nic neměl se ženou. Možná jste překvapeni, jak někdo tak silný mohl být vlastně gay. Alexandr byl skvělý bojovník i vojevůdce. Ale i milý a porozuhodný muž a něžný milenec." Při jeho vyprávění se tak zajímavě usmíval, že kdyby to bylo možné, byla bych přesvědčen, že ho znal. S podobným zaujetím vyprávěl celou hodinu, až jsem se skoro lekla když zazvonilo. Už dlouho se mi nestalo, že bych poslouchala každé slovo učitele. Naštěstí skončila poslední páteční hodina a je zase víkend. Jak já ty dva dny zbožňuju… Už jen pár minut a budu sedět v autobuse domů, kde budu mít klid od všech lidí ze školy.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání lidu

klik

Komentáře

1 Psycho Candy Psycho Candy | Web | 26. září 2009 v 22:58 | Reagovat

Našla sem sice pár gramatických chyb, ale jinak se mi to zatím líbí x)
Budu čekat na další díl.
Jinak zatím ale nic nevím o hlavní hrdince, nedovedu si jí představit.

2 martina martina | Web | 4. června 2010 v 17:38 | Reagovat

moc hezký těším se na další díl jsi dobrá

3 pekny :D pekny :D | 29. června 2010 v 16:42 | Reagovat

pekny moc pekny :)

4 Kioko Kioko | Web | 5. srpna 2010 v 21:19 | Reagovat

ahoj díky moc za komentáře, ale bohužel už nebudu pokračovat. Založila jsem si nový blog, tak jestli chcete podívejte se: elizabeths-story.blog.cz    Kioko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama